Müller Jiří

Jiří Müller se narodil 6. 4. 1934 v Kamenném Újezdě. Zemřel 3. 10. 2014 v Českých Budějovicích.

Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v roce 1960 v ateliéru prof. Karla Svolinského. Od roku 1963 byl řádným členem Svazu českých výtvarných umělců a od roku 1990 je členem Asociace jihočeských výtvarníků.

Ve své profesionální výtvarné činnosti se věnuje malbě, grafice a typografii.

Uspořádal řadu samostatných výstav a zúčastnil se nespočtu kolektivních výstav jak doma tak i v zahraničí, zejména pak ve Francii.

Téma tvorby Jiřího Müllera – svět ticha a domova, je nazírán nikoliv konvenčně pojímaném prostoru, ale především v čase a zevnitř. Reality, neztrácející takřka nikde svou původní podobu, jsou tu prezentovány vždy jen jako ztracené a marně hledané kódy z dávna, z dnů jistot a štěstím jsou malířsky vkomponovány do hlubších souvislostí a objevují se řečeno metaforicky, jako slova ze snu. Tím větší intenzity plynutí, ztracenosti, návratů a pocitů tajemství dosahuje Müllerova tvorba, ať jsou to grafiky, pastely, kresby, oleje či knižní ilustrace.

Barevné křídy Jiřího Müllera oživují jak skutečnou tak snovou krajinu s kopci, údolími, políčky a širou oblohou. Dokonce i vesnické chalupy se proměňují v láskyplné pastelové krajkoví s krásnými okraji, zdobenými kalichy tulipánů a ratolestmi. Linie krajiny se rozšiřují a prodlužují, jemně se řasí a navzájem váží, pozvedají se a klesají, jako by země, kterou umělec kreslím bylo tělo, jež dýchá. Zde tkví hluboká láska k vesnici, k samotné krajině, k domům a všemu zařízení, láska k obloze a k zemi, cit, který v dřívějších dobách by mohl být označen jako láska k vlasti, bez křečovité a nacionálně romantické přemrštěnosti.
------------------------------------------------------------------------------------------------------
Vyznav se z oddanosti ke zvykosloví venkova, Jiří Müller vešel do stánku s uměním. Prosadil se etudami, aniž svým pokresleným papírem zkřížil stejně plachým souputníkům cestu. Krásu rozdával poskrovnu, spíš okolo ní ohleduplně našlapoval, opojen „paprskem blaženosti“. Vrypem do dřeva vyslyšel šelest veršů o „ženě v plachetce“ a roztíral nach pastelu v šíji takřka navlhlé linky. V barevných krůpějích nad pokryvem rumiště hledal záblesk jasu a přemožen vůní oranice kdesi za humny snil o možném vykoupení viny. On, homo poeticus, je ukolébán v záchvěvech chmýří z lesního podrostu krajinnou Múzou, jež se k němu přikrádá, aby ho tiše svedla. A chvalme ji za to, že se o to pokouší dodnes.
PhDr. Miroslav Kudrna

Výstavy autora