Vladimír Komárek – obrazy, grafika

Byl jsem narozen 10. 8. 1928. Do nedávna jsem měl dojem, že jsem i avantgardní. Šest neděl po narození mě naši odvezli na Slovensko do vesnice Hasprunka. Kde prožijeme dětství tam jsme taky doma. Teď je můj domov v cizině, kam se nebudu vracet. Byl jsem dítě přehnaně sensitivní, čichal jsem k trávě, stodolám i vodním tůňkám. Nikdy jsem se nenaučil pravopis, počty, ani chemii. V roce 1939 jsem se dozvěděl, že jsem Čech, tj. nepřítel slovenského lidu. Po Češích šli židi. Viděl jsem, co dovede udělat člověk člověku a začal se mu hnusit rasismus. Na dům nám napsali „čechú von hamba in“. Ztratil jsem kamarády a v Čechách jsem nové nehledal. Byl jsem stále sám a samota mě netížila. Byl jsem emigrantem v rodné zemi. Semilsko byl kraj duchařů a mediánů. Bylo mi 12 let, když mi sousedka Vladimír Komárek prorokovala, že budu malířem medijních obrazů, které vidí viset v muzeích po světě, že mě vidí stoupat po širokých schodech až nahoru, kde mně podávají ruku velcí zemřelí umělci. A za mnou jde starý člověk. Na toho člověka jsem dlouho čekal. Bylo mi už 30 let, kdy za mě začala bojovat profesorka Naděžda Melnikovová – Papoušková. V roce 1958 zanesla moje grafiky do Hollaru na výstavu hostů. Byly přijaty. Když staří členové viděli mé suché jehly, prohlásili, že takové prase, co tiskne grafiku na kladívkové čtvrtky, nemůže bát členem spolku Hollar. Malíř Ota Janeček na to prohlásil, že právě jedno takový čuně by tam mělo být a byl jsem přijat. Profesorka Papoušková už tady není. A já se pomalu připravuju na to podání ruky tam nahoře na těch schodech. Ale před tím jsem chodil na Akademii výtvarných umění, odkud mě vyhodil profesor Karel Minář v roce 1947 a po roce mě přijal profesor Karel Štipl na Vysokou školu uměleckoprůmys­lovou. Tam jsem pokorně studoval a ilegálně maloval, aby to nikdo neviděl, jelikož že prej je to zvrhlé a deformované a nic to neříkalo pracujícím (prof. Otakar Mrkvička). Mám za sebou moc samostatný výstav. Jsem zastoupen ve sklepech většiny galerií v Čechách. Vystavoval jsem ve všech státech Evropy. Ilustroval jsem hodně knih, bibliografií a exlibrisů. Za svůj život jsem byl svědkem několika revolucí. A nebyly to jen revoluce politické. Všechno to bojování skončilo jako plácnutím dlaní na vodu. Zůstali jen mrtví a nenávist člověka k člověku. Tohle všechno formovalo můj názor na pokrok v umění. „Vždycky jsem se snažil, aby moje obrazy byly čitelné. Chci malovat kousek ticha v současném kultu ošklivosti. Nechci šokovat, abych na sebe upozornil. Maluju bezbranné lidi s citlivou duší. Nechci „rvát vášně na cucky a samé cáry“, jak radí Hamlet hercům. Lidská tragedie je bílá, tichá, stojatá jak vody a bez konce. Uvědomuji si to dnes, když začínám odčítat čas, jak to dělají na raketových základnách. Maluju oltáře útěchy. Touhu po usmíření. Vono totiž není co objevovat. Jen chvíli postát, než přijde konec… Vzkříšení…?“ Vladimír Komárek Podívejte se na fotografie z vernisáže.