Wagner Ladislav M.

Výstava která je instalována zde v galerii Knížecí dvůr, zachycuje poslední část tvorby  Ladislava Marii Wagnera, tedy obrazy vytvářené vedle monumentálních abstraktních experimentů posledních tří let, jako jakés´ odlehčení z permanentního napětí nejen samotného procesu tvorby, ale hlavně z napětí vznikající ve tvůrci samém. Jak sám říká, je to jeho „ pozdní poezie o poezii v něm samém“.

Obrazy zde představují umělcovu výpověď o prožitém a pozapomenutém, o tom co  dnešní svět a lidé v něm přehlíží a na co snad ani není času a citu. Kolik krásy prostých věcí je opomíjeno a nazmar odchází do minulosti, aby se už nikdy nevrátilo zpět. Tento fakt dělá  tyto malířské verše o to vzácnější.

Wagnerův život nebyl vůbec procházkou růžovým sadem. Za minulého režimu byl perzekvován, nesměl studovat, užil si na Ostravsku havířské práce v podzemí a nakonec byl vyštván do jihočeského pohraničního městečka. Jedenáct let nemohl vystavovat, nesmělo se oněm psát a nemohl se volně pohybovat mimo své trvalé bydliště. Už tenkrát si ho však vážili v odborných kruzích a cizina ho vyznamenala řadou prestižních cen.

Autor je přesvědčen, že umělec je svědkem doby. Je zprostředkovatelem, tvůrcem, je divák sám. Ten vkládá do díla svůj zážitek, vlastní interpretaci. Obsahové sdělení této části Wagnerova díla se ovšem uskutečňuje prostřednictvím intuice a znakového jazyka, který má blízko k symbolice. Obrazy prošly prizmatem umělcovy duše a vykrystalizovaly v čistou básnickou zkratku. A jako u většiny současných tvůrců jde i u Wagnera  o výpověď o sobě samém v konfrontaci se světem. Tento osobní tón uslyšíme i z jeho experimentální tvorby, dnes už známé po celém světě.

Umělcův znakový jazyk je často odvozen ze hry a jejich atributů, všedních věcí, zdí, kupek smetí a odhozených předmětů. Život je vnímán jako hra, ale nazíraná s filozofickým odstupem. Věci jsou zde důkazy o světě a o člověku. O jeho trápení, láskách o faktu, že stojí za to žít.

Napětí, které hru doprovází, je ve Wagnerových kompozicích ukotveno v bezčasí a v jakémsi neskutečném prostoru prázdných stěn a koutů, které nemají nic společného s realitou. Tyto kompozice velice spřízněné s kompozicemi velikých obrazů z let posledních z nich vlastně vycházejí a jsou zvláštním způsobem definitivní, vážné a přísné, jakoby podřízené vyšším kategoriím.

Nadčasový spirituální rozměr Wagnerových obrazů je umocněn i zdrženlivou barevností a záhadnou technikou průsvitných olejových lazur, jak ji používali staří mistři. U některých obrazů je hladká, téměř akvarelová malba doplněna plastickým detailem. U jiných vyniká struktura pronikající až k pod kůži výtvarného názoru. Autor přitom vždy uplatňuje vlastní technologii. Tyto velice náročné techniky a precizní vypracování jsou v přímém protikladu s konvenčně  avantgardním projevem většiny současných výtvarníků a zajišťují tak Ladislavu Marii Wagnerovi výjimečné místo na naší  výtvarné scéně.

Výstavy autora